Cesta do Mnichova

Protože Andrea tlumočila a doma ani v okolí nebyl dostupný žádný řidič, vyrazil jsem ty zhruba 3 km do města pěšky. Hned se projevila výhoda lehkého patnácti-kilového zavazadla.

Dorazil jsem s předstihem, dal si v Lidlu ještě něco na zub a doplnil svačinu. Čekám a nic. Autobus měl nakonec deset minut zpoždění a byl zcela plný. Podařilo se mi nastoupit a stál jsem hned u předních dveří. Bus dojel na další zastávku a tam mi došlo, jak dobře jsem udělal, že jsem si nedošel pro jednu, ne až tak chybějící, drobnost do drogerie a neskončil v této další frontě. Přestoupil jsem do zadních dveří a do vozu se jen těsně ještě všichni vešli. Na další zastávce už takové „štěstí“ neměli. Průpovídka klasika: „Stál jsem na jedné noze, a k tomu ještě ne na svojí.“ zde byla realitou. Cestu mi zpříjemňovaly vytlemené puberťačky svými poznámkami. Na Zličín jsme přijeli později. Jel jsem metrem na Florenc. Ještě příštím metrem bych to stihl, dalším už pravděpodobně ne.

Cesta do Mnichova proběhla celkem v pohodě, autobus přijel včas. K Francovi se ze středu Mnichova jede ještě docela kus, ale nevadí to, je to tím správným směrem – směrem k letišti. Téměř hned jsem našel, jak se dostat na příměstskou vlakovou dopravu, došel jsem na zastávku a tím pohoda skončila. Na jedné koleji stála vlaková souprava, jiná než jsem potřeboval. To nebylo nic neobvyklého. Na tabulích však bylo divné hlášení v němčině. Souprava stála trvale, občas někdo nastoupil, pak zase někdo vystoupil. Nic dalšího se nedělo. Vlaky, co obvykle jezdí po deseti minutách do různých směrů, se nehýbaly. Došel jsem na další zastávku, kde byla situace úplně stejná. Snažil jsem se pochopit nápis na informační tabuli. Bylo to něco ve smyslu: Všechny linky, které tudy normálně jezdí, jedou z úplně jiných míst. Ta místa však byla někde úplně pryč. Mě to tedy smysl nedávalo. V tom proběhlo hlášení v němčině. Přestože německy rozumím docela málo, zdál se mi proslov ještě méně srozumitelný a zamotaný, než obvykle. Potvrdil mi to zoufalý rezignovaný smích potenciálních spolucestujících. Po dotazu jednoho z nich jsem se dozvěděl, že nastal nějaký fatální problém s elektřinou. Problém se sice řeší, ale vyhlídky jsou zcela nejasné. Navíc v dopravě neexistuje žádná alternativa. Nezbývá než čekat. Telefonoval jsem si tedy s Francem, který mezitím zjišťoval situaci a potvrdil problémy s kabeláží. Chvíli jsme mluvili a hledali řešení, přičemž najednou přijela jedna vlaková souprava, pak další do jiného směru. Systém ožíval! Ještě než jsme domluvili, přijela moje S jednička. Už nebylo co řešit. Nasedl jsem a dojel do Echingu, kde mě Franc vyzvedl. Teprve dodatečně mě napadlo, kdybych měl přestupy a dojezdy na Mnichovské letiště naplánované tak akorát, jako v Praze, a neměl den volna, jak bych asi řešil ulétající letadlo? A jak je to vlastně s tou pověstnou německou precizností?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *