Přes Atlantik

Z odbavení v Mnichově jsem měl trochu obavy. Přece jen jsem naposledy letěl ještě před pádem dvojčat v New Yorku. Od té doby se ledacos změnilo.

Všechny procedury však proběhly hladce, nic mi nezabavili, na nic se mě neptali. Když už píšu o bezpečnostních procedurách, při přestupu bylo nutné znovu absolvovat bezpečnostní kontrolu. Při výstupu pak jen formální rentgenovou kontrolu zavazadel Ekvádorskou celní správou. Vyšla na mě vcelku příjemná imigrační úřednice. Upozornila mě, že si mám dát opravdu pozor, abych v Ekvádoru nepřesáhl limit devadesáti dní a velmi ji potěšilo, když jsem ji řekl, že se chci naučit latinskoamerickou španělštinu. Dala mi vstupní razítko a bylo to.

Ale zpět k letu. Boeing 787 Dreamliner se ukázal jako vcelku pohodlný dopravní prostředek, jak jen může být pohodlné sedět 10 hodin na jednom místě. Při check-inu jsem si vybral místo u okýnka s vědomím výhod i nevýhod. Let AV55 startoval ve 21.45 a byl to druhý let společnosti Avianca na této trase – první let byl o den dříve. V noci bylo zhasnuto a bylo možné pozorovat hvězdnou oblohu. Musí to být děsná nuda pilotovat letadlo přes Atlantik tam a zpět. Piloti nasadili kurs, konec křídla směřoval kousek pod souhvězdí Orion a tak jsme letěli snad pět hodin. Zajímavostí může být že se 130 km/h jetstreemem v zádech jsme v téměř 13 km výšky letěli rychlostí i 1100 km/h vzhledem k zemskému povrchu. Nechtěl jsem rušit spící spolucestující a tak záchod bylo to první, co jsem při mezipřistání v Bogotě vyhledal. Průběh letu zpestřovalo několik mimin – bylo jich na palubě snad pět. O jednom nevím, ale ta ostatní se střídala v breku snad polovinu celkového času letu. Ocenil jsem špunty do uší, ale vlastně mě překvapilo, že mě tolik nerozčilovali. Chudáci rodiče však byli úplně vyřízení.

Dvě hodiny na přestupu proběhly poměrně rychle. K místnímu spoji nás odvážely autobusy. To by nebylo nic neobvyklého. Kam jsme to však jeli? Už jsem měl dojem, že pojedeme z Bogoty do Quita busem celou cestu. Jeli jsme snad dvacet minut někam na úplný konec letiště. Byl to takový konec, že letadlo muselo opět podobnou vzdálenost překonat na práh svojí dráhy. Stihl jsem úplně usnout. Probral jsem se, když už zbýval jen kousek fronty před dráhou a vlastním startem. Pak už jsem nespal. Byl už den a pohled z letadla se mi neokouká.

Cesta byla krátká, trvala něco přes hodinu. Mnohovrstevnatá oblačnost bránila ve střední části letu ve výhledu, ale když jsme těsně před hranicí Kolumbie a Ekvádoru začali sestupovat, bylo už docela dobře vidět. Těšil jsem se na sopečné vrcholy. Nevím, je-li to pravidlo, ale Quito jsme přelétli a otočkou se vrátili zpět na místní letiště. Z letadla bylo možné vidět nejen letiště, ale i velkou část města a okolí a hluboký kaňon, kterým je nové letiště od města odděleno. Přistáli jsme hladce a o procedurách jsem už psal. Jsem tu!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *