Do džungle k vodě

Kamarádi horolezci nejen lezou na skály a hory, ale občas také jezdí na kayaku. V období dešťů jsou zde velmi dobré podmínky. Sám na bílé vodě nejezdím, bylo mi však nabídnuto dělat logistickou podporu – převézt auto z místa odplutí do místa příjezdu, což bylo cestou necestou skoro padesát kilometrů.

Vyjeli jsme z Quita po šesté ráno a konečně jsem měl možnost vidět blízké sopečné vrcholy. V Mindu jsme se sešli s další partičkou ve druhém autě. Odtud to už byla jen chvíle k jedné z řek. Kluci si vyložili věci, navlíkli se do svého vodního oblečení a zhruba po půlhodinové přípravě veškerého vybavení vyrazili. Jejich cesta po vodě měla trvat asi tři hodiny. S posádkou druhého vozu jsme přejeli horský hřeben k další řece – řek je tu spousta.

Zatím jsem neviděl tak odlehlé místo jako je Saloya. Na jinak kamenité a mělké řece je zde v jednom místě kousek klidné vody, která je až překvapivě hluboká. Cachtáním ve vodě a plaváním „v protiproudu“ jsem tu s přítelkyní jednoho kayakáře a několika dětmi strávil příjemně čas, který borci potřebovali na sjetí řeky. Voda v řece byla velmi zvláštní, živá, energická – jak ve vířivce. Nezdála se mi studená, ale moc teplá taky nebyla. Celou dobu však pražilo slunce, zima rozhodně nebyla.

Je důležité napsat, že místo našeho koupaliště bylo v nadmořské výšce 1140 m nad mořem, tedy o 1800 m níže než bydlím. Pokud jsem v jednom z prvních příspěvků psal, že v Quitu je příroda podobná té naší, tak tady to rozhodně neplatí. Využil jsem volného času a prošel se po blízkém okolí s foťákem. Co je pro zdejší běžné a obyčejné je pro středoevropana naprosto neobvyklé. Fotil jsem maličké banány na banánovnících, místní ulice, neobvyklé rostliny. Pro zájemce by tu byl i pozemek na prodej 1560 m2 za 25000 USD. Ulice jsou vůbec zajímavé – poznají se podle toho, že jsou na kraji sloupy s elektrickým vedením a osvětlením. Jinak jsou travnaté jak pruh louky. Z mostu bylo možné vidět malou farmu a krávy, které chodily do řeky pít.

Čas vypršel a dvěmi Chevrolety Vitara jsme zase vyrazili přes hřebeny zpět k Mindu a dál až k San Miguel de Los Bancos. Kayakáři zde ještě nebyli, tak jsem stihl zmrzku, koupil si láhev vody a vyrazil do blízkého okolí. Místo je vlastně takové koupaliště s fotbalovým hřištěm, dvěma stánky a kulečníkem. Do uměle přehrazeného jezírka padá vodopád. Dalo se sem dostat i sedačkovou lanovkou, která spojuje dvě stanice na protějších stranách údolí. Jízda musela být určitě neskutečný zážitek. Překonávaná vzdálenost i výška je velká. Lanovka však není v provozu. Že by z důvodu bezpečnosti? Zajímavostí může být strojovna se dvěma dieselovými motory pohánějícími olejová čerpadla. Samotný pohon hlavního kola lanovky a tak i lana pak zajišťoval hydromotor, ne nepodobný těm co otáčí třeba kabinou a ramenem autojeřábu.

Když už jsem u těch všudypřítomných motorů, zajímavý byl i stroj na výroby zmrzliny, jehož chlazení a míchání zajišťoval také malý spalovací motor. Detail je možné vidět na jedné z fotek.

Zrovna když jsem okukoval vodopád ozval se mi telefon. Borci už dorazili, sbalili si vybavení a vyrazili jsme. Všichni hladoví jsme se cestou zastavili na jídlo. Většina, i já, si dala místní churasco. Domů jsem dorazili za tmy, chvíli jsem promluvil s domácími a šel hned spát. Byl to moc vydařený den.

Jeden komentář u “Do džungle k vodě”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *