Isla de la Plata

Přidal jsem se k výpravě na Stříbrný ostrov. Jak už to bývá, je v obdobných názvech často skrytá nějaká kulišárna. Nejinak je tomu zde. Ostrov se v některých částech roku jeví jako bílý až stříbrný, protože je celý podělaný od ptáků…

Jak už jsem zmínil dříve, nechal jsem se po příjezdu polapit agentem, který mi pomohl nejen s ubytováním, ale i s výpravou na zmíněný ostrov. Dnes jsem zjistil, že jsem neudělal chybu. Pokud bych se totiž snažil sehnat ještě nějaké jiné nabídky, dopadl bych pravděpodobně stejně. Agenti shánějí lidi agenturám, které je pak vozí. Agentury spolupracují a míchají cestovatele, jak se jim to hodí do lodí. Šanci ovlivnit tento proces by měla pouze velká skupina lidí objednaná dlouho dopředu.

Tak se stalo, že jsem se svezl se skupinou „turistů“ konzumentů. Na místě jsme se rozdělili na dvě skupinky, byl jsem v maličké čtyřčlené s anglicky mluvícím průvodcem. Myslel jsem si, že v malé skupině budeme akčnější a podnikneme aspoň trošku delší okruh, než ten nejkratší. Ženské z Německa však neměly chuť v horku chodit někam daleko a měly naprosto nevhodné boty, přestože na potřebu pevnějších bot upozorňují na internetu, místní cestovní agentury i agenti. Kluka z Madridu pak zajímala hlavně odpolední část ve vodě. Sám jsem nic nezmohl. Šli jsme ten nejkratší sedmisetmetrový okruh. Tím končím se stížnostmi, protože i tak to byl velmi zajímavý výlet.

Ostrov je součástí národního parku Machalilla. Kromě lesa, kterým jsem projížděl autobusem, k parku patří zhruba stejně rozsáhlá přímořská oblast. Cesta na ostrov trvala malou lodí asi hodinu a půl.

První část programu byl pěší okruh na ostrově. To co zde označují pojmem suchý tropický les se mojí středoevropské představě lesa vůbec nepodobá. Proto mě to zarazilo už při průjezdu pozemskou částí. Průvodce potvrdil, že porost se skládá z keřů, nízkých stromů a houštin. Jsem tu v období, které není úplně suché a rostliny jsou trochu zelené. Přes léto, tedy od května do srpna, však všechno listí uschne a zbydou opravdu jen holé šedivé houštiny a suché zbytky trávy.

Tímto porostem jsme přešli přes sedlo na druhou stranu ostrova. Už v altánku na vrcholu jsme narazili na prvního modronohého ptáka. Schovával se ve stínu a měl velkou práci s údržbou svého opeření – pořád byl nějaký zkroucený. Je to terej modronohý, anglickcky mluvící mu říkají blue-footed boobie. Když jsme se ani ne za hodinu vraceli, pořád tam byl.

Cestou z kopce k útesům na druhé straně ostrova jsme modronohých potkali ještě celou řadu. Mrňouse, trochu větší, i dospělé. Nejsou plaší a neutíkají. Mají hnízda hned u cesty. Hnízdo je trochu zvláštní označení, jsou to totiž jen dolíky na zemi. Ten z páru, který sedí na vajíčkách, se vždy otáčí zády ke slunci. Když má potřebu, jen trochu vstane a vyžbrkne se tím směrem, jak je zrovna otočený.

Útesy na druhé straně byly velice působivé. Moře si tu z ostrova postupně ukusuje. Ale nejde to moc rychle, ještě nějaký rok ostrov vydrží.

Ve svěžím mořském větru jsme tu strávili delší chvíli okukováním moře, vln a dalších ptáků. Pak jsme se vydali jinou cestou zpět k altánku na vrcholu a na druhou stranu, kde kotvila naše loď.

Lodí jsme popojeli jen kousek a objevila se želva. Želvy mají rády ovoce, hodili jí několik malých kousků manga. Další dvě želvy jsem pak za chvíli viděl ve vodě při šnorchlování. Vůbec nevím jak dlouho jsme ve vodě byli. Celou dobu bylo možné vidět všelijaké barevné ryby, hejna rybek malých i několik metrových kusů. Velké množství ryb se schovávalo ve stínu pod lodí. Kdybych to tušil, vrátil bych se dřív a prohlédl si je ještě víc. Dokonce jsem mezi nimi zahlédl mořského úhoře, taky asi metr dlouhého.

Vylezli jsme zpět do lodi, přestrojili se, dali si sváču a vyrazili zase zpět. Tentokrát bylo moře více zvlněné, ale cesta proběhla v klidu a kolem páté odpoledne jsme přistáli u mola v Puerto López.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *