Pichincha – sázka na počasí

Ještě jednu věc mi tu zbývalo podniknout. Byl to výstup na místní horu Pichincha. Alespoň vyjet lanovkou Telefériqo a rozhlédnout se z vršku. Pořád jsem to odkládal. Kvůli počasí, kvůli jiným aktivitám, kvůli špatné dostupnosti místními autobusy. Nakonec jsem to skoro propásl.

Stalo se však, že takhle v sobotu večer sedíme doma, vcelku vyjímečně popíjíme a sousedka povídá: „Zítra jdu s kámoškou na Pichinchu. Tys tam ještě nebyl?! Tak pojď námi!“ No jasně, ale abych jim stačil, jsou to samí horolezci. Řekla mi, že musí chodit jako želva a hlavně nesmí přepálit začátek, jinak prostě nemůže.

V neděli ráno v šest třicet jsme měli vyrazit. V šest patnáct jsem dostal zprávu, že kámoška nejde, že není moc pěkně. Přišel tedy na řadu plán B – půjdeme se Sofi sami, ale ne z města, vyjedeme lanovkou a pak se uvidí.

Pichincha není jen jedna hora, je to několik vrcholů tvořící vlastně takové malé pohoří. Rucu Pichincha je nejblíže k městu. Samotný kráter sopky je asi 3,5 km dál a zde je nejvyšší Guagua Pichincha. Je tu však ještě několik dalších vrcholů Pichincha, jejichž jména nejsou ani v mapě uvedena, místní horolezci je však znají.

Vyjeli jsme lanovkou a překonali tak prvních 830 výškových metrů. Počasí bylo vcelku slušné na chození, už ne tolik na focení. Vydali jsme se k vrcholu vzdálenému asi 4,5 km. Skoro mi bylo líto, že jsme spolu nezačli někam chodit dříve. Sofi šla jako želva a já si tak, na rozdíl od laguny Quilotoa, daleko lépe rozložil síly a byl jsem v pohodě od začátku až do konce. Konečně jsem se taky dostatečně aklimatizoval a neomdléval jsem z nedostatku kyslíku.

Cesta by se dala rozdělit na tři části. První úsek je sice do kopce, ale je v celku mírný, po travnatých zaoblených vršcích. To je asi 2,5 km. Pak přichází techničtější část na bočním svahu hory. Tam už nebylo moc vidět. Dosáhli jsme výšky oblačnosti a bylo mlhavo, dohlednost tak 200 m, žádné velké vyhlídky. Poslední část je nejdrsnější, skalnatá a přesto, že je to jen asi 800 m, dá docela zabrat. Je to totiž také asi 300 m do výšky. Už tu pěkně fičelo, oblékl jsem si bundu, čepici a ocenil bych i rukavice. Nebyla to procházka, ale vlastně se nám pořád postupovalo dobře. No a nakonec jsme byli na vršku.

Na vrcholu jsme byli jen chvíli. Předpověď na odpoledne hlásila déšť, možná bouřku. Sofi mě upozornila, že je z cukru a zmoknout nechce. Nahoru jsme šli dvě a půl hodiny, zpátky necelé dvě hodiny. Mraky postupně těžkly, ale nepršelo a ani na bouřku nedošlo. Lanovkou jsme se svezli zase dolů do města a už před třetí jsem byl doma. Zbytek dne jsem strávil jedením a lenošením. Tělu už se nic nechtělo. 🙂 Sázka na počasí však vyšla. Druhý den, kdy píšu tento text, byl celý vrchol zahalený v mracích a chvílemi i ve městě pršelo.

Poslední obrázek je pohled přímo na jih, tedy rovnoběžně s horským hřebenem. Ten jsem překonával nedávno cestou do Santo Dominga a dál směrem k moři. Je zde vidět nízká oblačnost vznikající z teplého a vlhkého oceánského vzduchu, který se zarazí o zdejší hory. V těchto oblastech za horami jsou všude deštné lesy.

Když nebylo vidět do dálky, sledoval jsem co tu roste. I na takovou výšku toho bylo docela dost. Mechový porost vypadá jako naše měkké polštářky, je to však překvapivě drsný a tvrdý kartáč.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *